Předkvarkový, kvarkový a vědou zachytitelný Vesmír XVI.

Přirozený život a uměle upravená DNA

Jak jsme se již zmiňovali na mnoha místech v předchozích kapitolách seriálu o vesmíru, veškerá posloupnost vývoje ve Stvoření formuje se vždy směrem shora dolů. Tedy i veškerý vývoj organické a anorganické hmoty respektuje v přirozeném sledu děje, přicházející z jemnějších stupňů hmoty ke hrubším. V tomto sledu je pak srozumitelně uchopitelné to, že právě nejhrubší oddíl hmotnosti - zdejší elektromagnetický vesmír je nucen sledovat ve svém formování bytostnými silami již vyhotovené předobrazy v magneto-kvarkovém a magneto-éterickém vesmíru.

Taková cesta vývoje ve hmotnosti je také jedinou správnou, je to cesta vývoje, již můžeme nazvat přirozenou evolucí v díle Stvoření. Do tohoto vývoje zasahuje také i pozemský člověk svou účastí na úrovni myšlenkových a citových impulsů, které od něho trvale proudí k jemné úrovni magneto-éterického vesmíru. Zde zformované tvary, respektující myšlenkové a citové chtění člověka, spoluvytvářejí konkrétní prostředí, a to buď lepší nebo horší. Ke stavbě těchto forem v magneto-éterickém vesmíru je používáno vždy předkvarkových částic nepovinného druhu. Čtenáři, kteří znají seriál o vesmíru, vědí, co znamená ono označení nepovinné kvarkové částice.

Přestože smysl a účel existence nepovinných částic ve světě magneto-éterického vesmíru je jiný, než je smysl a účel existence částic povinných, které se úzce váží k předobrazům vlastních forem hmotného vesmíru, je zde namístě zmínit, že k určitému ovlivňování zde trvale dochází. Toto ovlivňování je sice nepřímé, ale přesto se jeho účinek vždy po určitém čase projevuje i ve hmotném, přírodním vývoji zde na Zemi.

Z tohoto popisu je zcela zřejmé, že pozemský člověk svým myšlením a citovým chtěním ovlivňuje přírodní vývoj života na Zemi. S tímto vývojem souvisí i veškeré dnešní děje na Zemi i ve vesmíru, kterými se zabývají stále zneklidněnější obory globální ekologie a enviromentalistiky. Nečekaný globální vývoj v přírodním dění, kterým se tyto obory nyní intenzivně zabývají, je více jak ze čtyř pětin ovlivněn právě působením pozemského člověka na rovině jeho myšlení a citového chtění. Je samozřejmé, že nepřímé ovlivňování povinných předkvarkových částic nepovinnými je poznamenáno vždy určitou časovou prodlevou, než dojde k viditelným hmotným projevům. Tak můžeme říci, že nyní prožíváme globální vývoj v přírodě, jenž je stále více poznamenáván také i společenským myšlením a chtěním zhruba v období po druhé světové válce. Je to však jen hrubý pohled na souvislosti, neboť do ovlivňování předkvarkových povinných částic částicemi nepovinnými se samozřejmě promítá i veškeré dosud živé myšlenkové chtění a období všech minulých staletí a tisíciletí působení lidského rodu na Zemi.

Touto cestou podílí se i dnes každou minutou a vteřinou každý z nás přirozeným, Stvořitelem moudře určeným způsobem na budoucím vývoji stavu Země.

Tento způsob je však pochopitelně dlouhodobější, a i přesto, že s blížícím se zlomem ve Stvoření - námi již také zmiňovaným - se toto prodlení stále zkracuje, zůstává zde vždy určitá časová prodleva mezi myšlenkovým a citovým chtěním člověka a vlastním projevem ve hmotě, jež je trvale ovlivněna především původním, Bohem chtěným vývojem.

Mnohem rychleji smí pak člověk ovlivňovat život na Zemi svým vlastním hmotným konáním. Je možné zde v tomto smyslu dnes říci, ano, žel ano, je to stále ještě pozemskému člověku umožněno!

To ale tedy znamená, že právě i veškeré pozemské konání člověka mělo by být v plné zodpovědnosti chápáno jako vědomá spolupráce na vývoji chtěném Vůlí, jenž dala vzniknout celému dílu Stvoření. Tato zodpovědnost za stav Země, za stav života na Zemi, je pro člověka jako jedince, ano opravdu i jedince, nesmazatelná, tedy není možné člověku se jí zbavit.

Ona je dána automaticky jeho lidsky duchovní podstatou, spolu s níž nám byla poskytnuta ona nádherná možnost svobodné volby a rozhodování jakožto duchovním bytostem ve Stvoření.

Spolu s možností svobodného rozhodování je tak neoddělitelně spojena zodpovědnost, jež člověku vzniká okamžitě s každým rozhodnutím v životě.

Avšak nejenom člověk jako jedinec, ale stále více i věda jako instituce je aktivněji ovlivňující vývoj veškerého života na Zemi, oddělují se však, žel více a více od původního směru přirozené evoluce života ve Stvoření. Lze nyní již říci, že pozemská věda nejenom že odbočila stranou od tohoto předem moudře předchystaného vývoje, ale je ve svém úsilí nyní doslovně odkloněna 90° stranou.

A tak kupříkladu vědecký obor nazvaný „syntetická biologie“, aniž by poznával hlubší souvislosti mezi jemnými vazbami jednotlivých úrovní vesmíru, snaží se stále více zasahovat do základních staveb DNA jednotlivých živých organismů.

Bez jakéhokoliv ponětí o jemném vyzařování těchto organismů, které spojuje každý činitel ve hmotě s původními předobrazy v úrovních magneto-kvarkového a magneto-éterického vesmíru, snaží se ovlivňovat ze strany hmotného upravování jednotlivé dílky těchto záření podle svých představ.

V obraze jeví se to tak každému přemýšlivějšímu pozorovateli podobně, jako kdyby pětileté dítě chtělo ze dvou hodinových strojků sestrojit tři ještě lepší. Jakou důvěru v úspěšný výsledek počínání takového mladého technika bychom asi v sobě chovali, při odhadu jeho znalostí a schopností! Kdo z nás by byl zcela klidným, kdybychom věděli, že za našim městem si skupina malých dětí pohrává s elektronickým mechanismem, jenž ovládá spouštěč trhaviny s nedozírnou ničící účinností? Bylo by pro nás dostačující jejich tvrzení, že je přece jasné, že si budou dávat pozor?

Asi jen málokdo by věřil tomu, že vše dobře dopadne. Co však se děje v oblasti genetického bádání a zejména praktického využívání v oblasti DNA v oborech, k nimž patří právě syntetická biologie? Kupodivu nikdo z lidí, až na malé výjimky, nevěnuje tomuto počínání zvláštní pozornost.

Vědecké časopisy naopak chválí každý nový krok, jenž tyto obory přivádí vždy o kousek blíže k umělému ovlivňování vlastností živých organismů, bakterií, virů, rostlin i samotných zvířat.

Aniž by zde byla sebemenší snaha o pochopení souvislostí mezi hmotou a úrovněmi, jež se nacházejí za hranicí dnešní pozemské viditelnosti, počíná si současná věda, jako kdyby těchto úrovní vůbec nebylo, jako kdyby nikdy neexistovaly vazby záření mezi předobrazy forem v těchto úrovních a vlastním hmotným projevem těchto předobrazů ve hmotě.

Kdo z těchto vědců ale již může říci, že plně poznal a plně pochopil vlastní vznik a vývoj života na Zemi. Přitom tento poznatek úzce souvisí s věděním o působení bytostných sil od jemnějších úrovní k úrovním hrubším!

Můžeme tedy dnešní přístup genetické vědy nazvat jen provinilým přehmatem, naivní hloupostí, nebo je to znak ješitnosti, která je naplněna po okraj samolibým velikášstvím? Co však vzejde z tohoto přístupu lidstvu v blízké době? Můžeme říci, že jen škoda. Obrovská škoda nedozírného rozsahu. Možná takového rozsahu, že se na Zemi život stane již dále neobnovitelným pro další pokračování ve svém zdravém přirozeném a původním evolučním vývoji.

Proč to vše lze očekávat dopředu?

Všechny člověkem uměle vytvořené genetické úpravy nemají oporu ve svém vyzařování v jemnějších úrovních hmotnosti. Oživující síla, která proudí Stvořením ke každé jednotlivé částečce atomu, k molekule i buňce, musí nacházet oporu v jejich vyzařování, v němž nalézá sounáležitost - harmonii a soulad s celkem Stvoření.

Živé organismy s uměle upraveným DNA však vytváří dvojitý obraz v záření, ve své vazbě na předobrazy v jemnějších úrovních. Dochází tedy u nich ke zcela nevídanému jevu, kdy vazba záření je na jednu stranu neúplná a na druhou stranu v její celistvosti záření něco přebývá.

Něco takového se však ve Stvoření z pohledu shora jeví jako nemocné, neplnocenné dílo. A k nemocnému záření pak bytostné síly, udržující chod Stvoření, respektive řád zákonitostí ve Stvoření působících, tedy k takovým neplnocenným záchvěvům zaujímají bytostné síly jedinou možnou pozici - odstranění, zničení v reflexi, již můžeme nazvat jako sebeobrannou, očišťující. Tento jev pracuje v celé přírodě, kupříkladu v podobě bílých krvinek v těle člověka či v podobě predátorů, kteří udržují ve svých teritoriích potřebný pohyb u druhých zvířat k zachování jejich zdravého populačního vývoje.

Co se tedy opravdu stane v době, již můžeme označit za nedalekou?

Veškeré dvojité záření bude dříve či později zasaženo, aby v ozdravené sebereflexi byla působením bytostných sil navrácena zdravá rovnováha přírody. Tento děj zcela jistě nastane, neboť reakce přírodních sil doposud vždy odstranily ze Země vše, co se stalo rušivým v dalším přirozeném vývoji, jenž je souznějící s Vůlí Tvůrce díla Stvoření. Kdo četl Čapkovu Válku s mloky, může již konkrétněji tušit průběh celého dění.

Vše, co přišlo či přijde do úzkého spojení s výše popisovaným dvojitým obrazem záření, tedy vše, co si nese ve své rozostřenosti znak nezdravosti, bude právě tímto rozostřeným dvojitým zářením, viditelným jasně ve světě povinných částic magneto-kvarkového a magneto-éterického vesmíru, zřetelně označeno pro přivedení ozdravného zásahu bytostnými silami. Nejprve bude zasažena schopnost reprodukce. Následně pak ve vlastním sebezničení zajdou miliardy buněk, virů, bakterií, buněk rostlinného či živočišného druhu. To přivodí samočinné zhroucení celých milionů hektarů plodin, člověkem uměle geneticky upravených, i všech rostlin, které v dodatečném křížení přijaly do sebe tyto umělé úpravy genetického kódu. Dvojitý rozostřený obraz bude pro působení sil neuplatitelným vodítkem k zásahu, jenž povede jen s jistotou ke zpětnému ozdravujícímu vývoji na Zemi.

Nakonec bude veškeré poškozené vyzařování v několika málo desetiletích zcela vytlačeno i za cenu zničení celých zástupů druhů, které i v dodatečném křížení převezmou něco málo z tohoto vyzařování do sebe.

Zásah bytostných sil, které zde na Zemi poznáváme jako přírodní síly, v řízení se mnohonásobně větším, rozsáhlejším plánem vývoje díla Stvoření, přivodí nakonec nutné odstranění všeho, co se bude jevit ve své rozostřenosti dvojitým, matným, narušujícím harmonický řád Stvoření.

Bytostné přírodní síly učiní to neúplatně s důsledností absolutní jistoty, v níž nebude opomenuta ani jediná živoucí buňka, nacházející se na Zemi.

Je tedy neomluvitelnou nezodpovědností, jestliže se dnes mnozí vědci zaobírají zdánlivě interesantním oborem genetického inženýrství bez znalosti hlubších souvislostí, které sahají přitom vysoko za hranice zdejšího vesmíru, onoho nejzazšího výběžku hrubé hmoty.

Jakékoliv kroky, podniknuté bez hlubších znalostí o díle Stvoření, nutně vždy obsahují nebezpečí velkého ohrožení největší části života na Zemi. Člověka přitom nevyjímaje.

Zde přesně platí okřídlené rčení lidí: neznalost Zákonů neomlouvá!

Ovšem zde hovoříme o Zákonech, udržujících Tvůrcem Stvoření určený vývoj ve vesmíru. Přírodní síly, nastavené v souladu s tímto prapůvodně daným vývojem, vše jiné, rušivé odstraní. Jakkoliv se tedy dnešní věda domnívá, že velikost jejich znalostí je dostačující pro nejrozličnější zásahy do uspořádání života ve hmotě, není zde možné hovořit o pravé vědě, která pracuje v souladu s Tvůrcem stanoveným vývojem, nýbrž je možné takové úsilí nazvat jen svévolným protivenstvím. A v tomto protivenství nemůže člověk obstát, aniž by on i jeho okolí utrpěli ve zpětném nárazu škody.

Žel, jak se to vše již dnes ukazuje, škody, které budou oborem genetické vědy napáchány do okamžiku zmiňované doby onoho zpětného nárazu, budou obrovského rozsahu. Každý člověk, který ještě dnes nahlíží občerstvující nádheru přirozeného života, zformovaného bytostnými silami v souladu s předobrazy jemnějších úrovní, musí tušit, do jaké šílené degenerativní propasti nyní padáme.

Je tak možné doufat jen v naději, že se ještě probudí zdravé cítění většiny obyvatel, neboť zmiňovaný zpětný ráz bytostných sil, jenž bude přirozenou odpovědí na impuls vyvolaný sebestředností dnešní společnosti, otřese do základů otázkou možností přežití již dnes nastupující nejmladší generace.

Budoucnost Země záleží na zodpovědnosti každého z nás!

©  2007, VOLÁNÍ, s.r.o.